Ing. Petr Laušman, předseda Sdružení pro výstavbu silnic
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, milí přátelé,
jsem si vědom, že je ode mne téměř troufalé nějak posuzovat, hodnotit, natož bilancovat uplynulý zhruba rok, tedy období, co jsem převzal po Ing. Petru Čížkovi funkci předsedy Sdružení pro výstavbu silnic. Můj předchůdce „udělal“ ze Sdružení pro výstavbu silnic to, čím dnes je, tzn., že je uznáváno jak zhotovitelskými firmami, projekčními organizacemi, inženýrskými a konzultačními společnostmi, ale také investorskými organizacemi, ať již státními, krajskými, nebo městskými a obecními. Ponechávám na vás, čtenářích časopisu SILNICE MOSTY, jestli jsem příznivý obraz Sdružení pro výstavbu silnic za ten rok příliš nepokazil.
Uplynulé období nebylo pro nás vůbec jednoduché, stejně tak jako nebylo jednoduché pro všechny. Pro celou naši společnost bylo uplynulé období, ve kterém jednak proběhla „doba covidová“ a následně i „doba válečná“, silnou zatěžkávací zkouškou. Neumím a nechci hodnotit, která byla (a ta druhá vlastně stále ještě je) horší. Podstatné je, že obě tyto skutečnosti výrazně a velmi negativně poznamenaly výstavbu v dopravním stavitelství. Každá sice trochu jiným způsobem, ale vždy to znamenalo pro Sdružení pro výstavbu silnic, oproti běžným aktivitám, výrazný nárůst požadavků ze strany našich členů. Ale to samozřejmě není pro nikoho z vás nic nového.
O problému skokového nárůstu cen stavebních materiálů (zejména se jednalo o ocel, dřevo, plasty, izolační materiály a výrobky z nich) a zároveň o nedostatku těchto stavebních materiálů jsem se zmiňoval již před rokem, ale to jsem samozřejmě, ani v nejmenším, netušil, že přijde 24. únor letošního roku a invaze ruské armády na Ukrajinu. Naděje na rychle hospodářské oživení po pandemii koronaviru v podstatě padla. Rostou ceny energií, pohonných hmot i prakticky všech stavebních materiálů. Asi všichni se ptají, jak tento konflikt dopadne, kdy skončí, jak se s touto situaci vypořádat v současné době, jak postupovat do budoucna a je-li vůbec nějaký recept na to, pokud ne se s tímto problémem úplně vypořádat, tak tedy alespoň, jak tento dopad zmírnit.
Asi nemá cenu na položenou otázku sdělovat skutečnost, kterou známe všichni, a to, že cenotvorba se dnes občas stává ruletou, že se zakázky u investorů v čase posouvají a že je situace ve stavebnictví víceméně kritická.
Ale pokud chceme alespoň částečně najít na tento vývoj recept, tak se osobně domnívám, že je nutné stavby rozdělit na několik různých typů. Jednak jsou to stavby soukromých investorů a veřejných zadavatelů, dále je potřeba rozlišit stavby na běžící – rozestavěné nebo již zasmluvněné před 24. únorem 2022 a stavby, které se vypisují nyní a budou vypisovat dále v budoucnosti.
U soukromých investorů je podstatné, jak je příslušný partner (investor) soudný a rozumný a zda je ochoten jednat o změnách cen, případně o termínech, s ohledem na změny cen stavebních materiálů nebo jejich nedostatku a o cenách ostatních vstupů. Domnívám se, že většina těchto investorů rozumná je, a že tudíž nedochází k zastavování staveb ani ke kolapsu u dodavatelů. Takže zde se většinou ten recept najde.
Jiná situace je však u veřejných zadavatelů. Zhotovitelé těchto zadavatelů jsou v ještě obtížnější situaci než výrobci stavebních materiálů, vzhledem k tomu, že jejich dodávky jsou většinou vázány na kontrakty uzavřené dle zákona o zadávání veřejných zakázek a přenesení zvýšených nákladů na veřejné investory je smluvně obtížné.
U těchto veřejných staveb, které se vypisují nebo budou vypisovat, recept určitě existuje, neboť kdysi již fungoval. Tímto receptem je uplatňování valorizace s rozumně nastaveným inflačním koeficientem na všechny stavby, kde nelze zaručit ceny stavebních materiálů během cele doby jejich výstavby. Zatím se to v ČR, ale jen částečně, povedlo nastavit u staveb v resortu dopravy. Ale skutečně ne zcela a u ostatních veřejných zadavatelů ani zdaleka ne.
U běžících veřejných staveb je recept obtížnější. V rámci resortu dopravy v ČR probíhá již několik měsíců jednání o kompenzačních opatřeních, která by, v rámci určité „metodiky“, umožnila kompenzovat vybrané komodity i u těchto staveb. Nezbývá než doufat, že stejně jako ve všech okolních státech (SRN, Rakousko, Polsko, Slovensko), kde již k této kompenzaci dochází, najdeme na podzim nějaký recept i u nás a bude možné jej aplikovat i na ostatní veřejné zadavatele. Jsem si samozřejmě vědom toho, že zástupci veřejné správy to rovněž nemají jednoduché, neboť se vystavují nebezpečí kriminalizace, kdykoliv připustí ten „rozumný a soudný“ přistup jako soukromí zadavatelé. Přesto věřím, že k nějaké shodě dojdeme, jen nevím, jak velká ta kompenzace bude a kdy se to podaří.
Sdružení pro výstavbu silnic, společně se Svazem podnikatelů ve stavebnictví, hraje asi nejvýznamnější roli v tomto procesu na „zhotovitelské“ straně. Je zřejmé, že kromě vyřizování běžných, dá se říct trvalých, aktivit (legislativních, normotvorných, bezpečnostních apod.), které zajišťuje našich jedenáct odborných týmů (o nichž se v posledním úvodníku podrobněji zmiňoval jednatel Sdružení pro výstavbu silnic Ing. Petr Svoboda) a v neposlední řadě i sekretariát Sdružení pro výstavbu silnic, je současným stavem v dopravním stavitelství vyvíjen značný tlak na všechny zúčastněné.
Dovolte mi, abych na tomto místě poděkoval všem, kteří se na přípravě podkladů, vyjednáváních a schůzkách aktivně podíleli a podílejí. Nebudu nikoho jmenovitě uvádět, neboť zcela jistě bych na někoho zapomněl, ale věřím, že všem, kteří se na tomto procesu podíleli, dojde, koho jsem měl na mysli, pokud si tento úvodník přečtou.
Skončím stejně jako posledně tvrzením, že jsem přesvědčen, že také Sdružení pro výstavbu silnic přispěje i v budoucnosti k řešení všech problémů, které určitě nastanou, ať již v dohlednem termínu, nebo i ve vzdálenějších časových horizontech. Přeji vám hlavně zdraví, úspěchy v osobním i pracovním životě a příjemně strávený čas při čtení časopisu SILNICE MOSTY.